Kdo jsou Baráčníci

Baráčnická myšlenka vznikla v 70. letech 19. století v Kolíně, kde se utvořila stolní společnost, jejíž členové rozpracovali myšlenku navázat na nejlepší tradice českého národa, které se nepodařilo vymýtit ani v období útisku a ponížení v habsburském područí. Tato společnost drobného českého lidu, řemeslníků a zemědělců, scházela se v malém hostinci „ U Šlejtrů“, později zvaném „Baráček“. K tomuto přizvisku pomohla i jiná skutečnost. Stolní společnost od prvopočátku bojovala za čistotu českého jazyka. Jednalo se o to, že právě v chudých dřevěných domcích, často pokrytých slámou a šindelem, udržela se česká řeč a národní vědomí v době, kdy se města poněmčovala, český národ byl považován za vymírající. Z těchto malých, chudých domků, baráčků, vyšli osvícenští buditelé, národní obrozenci. A proto členové výše uvedené společnosti v Kolíně začali si říkat „Baráčníci“. V duchu obětavé a nezištné práce těchto mužů a žen, kteří vnášeli neochvějně a trpělivě národní uvědomění do širokých lidových mas, byla ustavena 7. 11. 1873 první baráčnická skupina v Kolíně. V následujícím roce 1874 obdržela úřední povolení ke spolkové činnosti.

Vlastenecký spolek dosáhl v krátké době značné obliby v lidových vrstvách jako protiklad k různým měšťanským besedám a dámským kroužkům své doby, které vystavovaly na odiv svou peněžní dobročinnost. Baráčnické společnosti se začaly brzy šířit po celých Čechách a na přelomu století přicházejí zprávy o založení baráčnických obcí ve Vídni i v USA.

Další hlavní náplní - kromě uvědomování si češství a lásky k mateřskému jazyku - se stalo oživování starých ušlechtilých tradic, zvyků a zvyklostí, které modernizací doby mizely z běžného života, popularizace lidových pracovních i slavnostních krojů, písní a tanců, pořádání různých zábavních a humanitních akcí.

Na památku občanského zřízení z doby pobělohorského ujařmení, kdy čeští rychtáři a konšelé hájili zájmy svého lidu proti urozené vrchnosti, ponechali si Baráčníci názvy svých činovníků: rychtář, místorychtář, pantatínek, panímaminka, syndik, berní, slídil účtů, vzdělavatel, šafář, švandymistr, dráb, ponocný. Členové se oslovují „sousede“ a „tetičko“ a dodržují spolkové regule, které kladou důraz na vzájemnou úctu, lásku a sousedskou družnost a pospolitost, kázeň. Členové se scházejí na své rychtě k jednání a pod spolkovými prapory se účastní svých akcí. Při těchto příležitostech oblékají staré české kroje nebo kroj spolkový. Pod spolkovým krojem se rozumí tzv.“česká Mařenka“, která je krojem stylizovaným podle scénického kostýmu Smetanovy Prodané nevěsty. Dalším krojem je tzv. svéráz - vyšívané halenky a košile.

Prvního velkého ocenění na veřejnosti se Baráčníkům dostalo na slavné národopisné Všeslovanské výstavě v Praze roku 1895, na které Baráčníci vystavěli model své pražské rychty, ve které předváděli staročeské zvyky. Tato rychta , ( viz. obr.) se stala symbolem baráčnického života a je také předmětem krásné výšivky na praporu Veleobce. Národopisná výstava v Praze z roku 1895 se stala podnětem pro sjednocení všech místních baráčnických spolků v Praze a okolí, a tak bylo vytvořeno všebaráčnické ústředí s názvem „ Veleobec Baráčníků pro země koruny české“. To se stalo 15. 8. 1896 pod vedením rychtáře Petra Vavřince Gutha ze Smíchova, který se stal prvním rychtářem Veleobce. Za něho byly vytvořeny organizační mezičlánky tzv. župy. Od roku 1897 začal vycházet vlastní časopis „Český Baráčník“, jehož název byl několikrát měněn a dnes se jmenuje „Zpravodaj Veleobce Baráčníků“.

Mezi největší počiny v činnosti Baráčníků patří stavba menšinové školy v Pláni Věžovaté v Pošumaví, renovace dnešního sídla Veleobce, vlastní rychty se dvěma společenskými sály a salonkem v Praze na Malé Straně, peněžitá podpora pro národní účely v letech 1948-49 ve výši 2 891 411 korun, dar republice 300 000 korun na obnovu Staroměstské radnice v roce 1948.

Dnešní činnost baráčnických obcí je stále všestranná: od národopisných slavností, přehlídek krojů, staročeských zvyků a tradic, krojovaných plesů, přes soubory lidových písní a tanců, pořádání výstav až k provozování vlastní rekreační zotavovny v Černovicích u Tábora.